Láska mezi nebem a peklem 18.

3. července 2014 v 1:11 | Zuzu |  Láska mezi nebem a peklem
A máme tu závěr, tak prosím pár komentíků jako shrnutí :)



Bouřka zuřila dlouho a Adam už nevěděl, jak si má sednout. Hlava mu padala, chtělo se mu spát, ale Tommy ho nenechal.
"Neusínej, prosím!" šeptal zoufale. A Adam mu vždy tiše odpověděl a políbil ho do vlasů, na spánek, nebo kamkoliv jinam. Držel se dlouho, ovšem ve chvíli, kdy se hromy začaly vzdalovat, si prostě lehl, zavřel oči a okamžitě usnul. Unavený anděl se jen pohodlněji uvelebil na jeho těle a také se poddal spánku, byť mnohem neklidnějšímu.
Za pár hodin se probudil zimou. Adam pod ním stále spal. Tommy se pomalu zvedl a opatrně protáhl celé své rozbolavělé tělo. Potom vyšel ven, aby si ulevil. Sotva udělal několik kroků, podjela mu mokrá hlína pod nohama a on sebou pěkně praštil. S tichým nadáváním se znovu zvedl, nic mu nebylo, jen se odřel. Musel vypadat úžasně. Mokrý, nevyspalý, odřený a špinavý. Měl chuť do něčeho praštit a jít se zahrabat.
"Tommy?!" ozvalo se za ním. Adam ve spánku zaregistroval nepřítomnost jeho těla, vzbudil se a šel ho hledat.
"Jsem tady." Odpověděl bloňďák přes rameno, upravil si kraťasy a otočil se.
"Jsi v pořádku?" Vyšší muž si ho přivinul k sobě a zadíval se mu do tváře, opatrně po ní přejel prsty. Jeho srdce poskočilo, když se po ní rozlil jemný úsměv. Opatrně sklonil hlavu a políbil ho, zpočátku možná trochu váhavě. Váhavost však úplně zmizela v okamžiku, kdy se mu do vlasů zapletly Tommyho studené prsty. Bloňďák už neměl důvod mu nevěřit, už ho nebavilo dál držet odstup, odstrkovat ho. Jak bylo snadné podlehnout. Přitiskl se k němu a líbal ho, dlouze, vášnivě, bez zábran. Nechal se přirazit na strom, hladit, mačkat. Trvalo dlouho, než se trochu uklidnili a začali vnímat i věci kolem sebe.
"Je mi zima." postěžoval si tiše Tommy. Během předchozích minut na to úplně zapomněl, ale teď se opět začal třást.
"Půjdeme zpátky na pláž, tam se zahřeješ a usušíš." Odpověděl vyšší muž a odstoupil od něj. Ruku v ruce zamířili zpátky k pláži. Přesně, jak Adam řekl, byl písek příjemně teplý a slunce krásně hřálo. Oba se svlékli, ovšem Adam místo aby si lehl stejně jako Tommy na písek, zamířil do vody. Chtěl se první trochu opláchnout, protáhnout a zaplavat si.
O deset minut později už kráčel zpátky k Tommymu, který si ho se zájmem prohlížel. Mokré tělo třpytící se na slunci mu prostě nedovolilo pohled odtrhnout. Sledoval ho, dokud nedošel až k němu, nesklonil se a doslova ho nezalehl.
"Jsi krásně vyhřátý." zavrněl mu do vlasů.
"To se o tobě teda říct nedá." usmál se Tommy a obtočil mu paže kolem pasu. Chlad z jeho těla ho až překvapivě vzrušoval. Adam se lehce otřel o jeho rty a pak se začal sunout dolů. Tommy ho zvědavě sledoval, jeho dech se zrychloval, čím víc se Adam blížil ke slabinám. Jeho ledové prsty mu pomalu klouzaly po stehnech, zatímco se rty soustředily na bříško. Musel zaklonit hlavu, nikdy by nevěřil, že může být chlad tak spalující. A pak se špička jeho penisu ocitla uvnitř vlhkého horkého prostoru. Přesně v tu chvíli se mu podlomily ruce, kterými se podpíral a on sebou plácl do písku.
"Přitlač." zakňučel. Pokaždé, když jeho penis zajel Adamovi do úst, zavřel oči a zasténal. Měl pocit, že se udělá každou vteřinou. Adam ho k tomu přímo vybízel, orgasmus z něj doslova doloval. Dovolil mu, aby si ho přitáhl ještě víc do klína a pak už sklízel odměnu za své snažení. Z Tommyho vyletělo několik pořádných dávek, potom hluboce vydechl a povolil se. Adam se vytáhl nad něj, se spokojeným úsměvem sledoval jeho blažený výraz.
"Miluj se se mnou." zašeptal mu Tommy do rtů, než je políbil. A Adam mu jeho přání vyplnil…

Slunce se pomalu začalo sklánět k západu. Oba se po něm neklidně ohlédli, to ono odpočítávalo jejich společný čas, který ještě zbýval. Adam se natáhl pro Tommyho tričko, vyklepal z něho písek a začal ho pomalu oblékat. Tommy jej napodobil. Za pár minut proti sobě stáli oblečení, se smutným výrazem ve tváři. Adam k němu natáhl ruce a přivinul si ho k sobě v pevném objetí. Cítil, jak se mu do očí derou slzy, proto raději vyhledal jeho rty. Nechtěl, aby viděl, že pláče. Ne teď, kdy k tomu sám určitě neměl daleko.
Naposledy ho pohladil po zádech a odtáhl se.
"Tak… zase zítra." zašeptal a pokusil se o úsměv.
"Budu se těšit." odpověděl Tommy a kousl se do rtu, aby zahnal ty proradné slané kapky. Žádné zítra už nebude…
Padl poslední polibek. Potom se Tommy otočil a pomalu vykročil vpřed. Po pár krocích roztáhl křídla a odrazil se. Nabíral potřebnou výšku a dával si dobrý pozor, aby se neohlédl. Nedokázal by mu podruhé říct sbohem.

Když se dostal na patřičnou hladinu, otevřel se před ním kruh rozvlněného vzduchu. Dělal to tak automaticky, že mu ani nedošlo, že něco nesedí, že on na jeho otevření ještě nepomyslel. Zabral křídly a chystal se proletět skrz, když z něj náhle vystřelil jiný anděl s černými křídly. Tommyho oči se rozšířily hrůzou, na útěk ani nepomyslel. Bylo pozdě. Strážný ho popadl pod krkem a rozletěl se s ním kolmo dolů, přímo proti hladině oceánu. Bloňďák se zoufale pokoušel let zastavit, bránit se, ale jeho protivník byl silnější. Nedbal kopanců, ani krvavých škrábanců, které mu Tommy způsobil. Ten se začínal dusit, pohled se mu poněkud zamlžil. A pak přišel náraz. Příšerný, prudký, bolestivý. Tommy měl pocit, že má přeražené všechny kosti v těle, jeho křídla se okamžitě nasákla vodou a táhla ho ke dnu. Dusil se, cítil, že umírá…

Adam, který to celé sledoval, se v první chvíli zmohl jen na výkřik. Teprve ve chvíli, kdy se oba andělé zřítili do vody, se mu podařilo rozběhnout. Plaval, jak nejrychleji dokázal, přesto měl pocit, že ti dva jsou příšerně daleko. Když se mu konečně podařilo se přiblížit, byl tmavý anděl dávno pryč. Jemu voda nevadila.

Adam se potopil, přemohl bolest a alespoň pootevřel oči. Tommy už byl pěkně hluboko, musel si pořádně pohnout, aby ho vůbec dokázal chytit za ruku, kterou jako by natahoval v posledním prosebném gestu.
Sám polo utopený vytáhl jeho tělo na břeh, kde se vedle něj svalil. Už jen z toho, jak se mu v náruči hroutilo, bylo jasné, že tohle nemohl přežít, přesto se zvedl na čtyři a začal s oživováním. Žebra se mu pod rukama prohnula až příliš snadno, ale on si nepřipouštěl, že to pod nimi už ani náhodou není ve funkčním stavu.
"Tommy! Tommy, no tak, tohle mi nedělej!" šeptal zoufale. Znovu a znovu se snažil vdechnout mu vzduch do plic. Odmítal myšlenku, že jeho malý Tommy skončil právě takhle.
Nakonec padl vedle něj, jeho tělem otřásaly vzlyky.
"Odpusť mi to." dostal ze sebe. Prsty ho hladil ve vlasech, nic víc se neodvážil.

Dávno padla tma a on jen seděl a díval se na bloňďáčkovu až příliš klidnou tvář. Nevěděl, co má dělat. Do jeho mysli se vkradly výčitky. Neměl na sebe upozorňovat, neměl mu říkat, co mezi nimi bylo. To on mohl za to, že takhle dopadl. Měl ho nechat na pokoji a smířit se s tím!

K ránu Tommyho tělo obklopila záře, pomalu se začalo ztrácet. Adam celý proces jen vysíleně sledoval. Ve chvíli, kdy světlo zhaslo a zmizela i poslední stopa, se před ním objevil jeden vyslanec z jeho sféry. Jako náměsíčný ho následoval zpět, kde jej hned nasměrovali k "hlavnímu".
Tiše vstoupil do jeho kanceláře a posadil se na židli. Muž za stolem se pomalu otočil čelem k němu.
"Adame, Adame." oslovil ho starým, přesto velmi silným hlasem. Z jeho tónu neznělo žádné nepřátelství, spíš shovívavost, typická pro otce, který kárá svého malého synka za nějakou klukovinu.
"Víš, jak to funguje. Lidé se narodí a plní své poslání, zemřou a při čekání na nový život opět plní nějaký úkol. Nic není beze smyslu. Během života si nepamatují nic z minula, tady si potom smějí pamatovat jen svůj poslední pobyt na Zemi. Na Zemi se rodí denně statisíce dětí, statisíce lidí zamřou. My musíme každému narozenému dítěti zadat jeho úkol, sestavit seznam toho, co se má jeho duše naučit během této etapy. Jak se s tím popere, je už její věc. Naopak u každé duše, která se vrátí, musíme zhodnotit, co zvládla a co musí absolvovat znovu. Je to pekelně těžká práce, vykonávají ji jen ty nejstarší duše, které se již nemusí učit, které již mohou zůstat navždy zde. Ovšem ani my nevíme všechno. Ani my neznáme všechny záměry našeho Nejvyššího a každý tady má nějaký skrytý osud, o kterém nevíme. Ty jsi velmi mladá duše, na zemi jsi byl teprve pětkrát. A už od první chvíle s tebou byly problémy. Tedy… z našeho pohledu. Za svého života ne, byl jsi velice silný a jen tak ses nevzdával, své životní úkoly jsi zvládal skvěle. O to více jsi to vyvažoval po smrti tady. Pravdou je, že pravidla pro tebe přestala existovat pokaždé teprve ve chvíli, kdy ses potkal s ním." Po poslední větě na něj Adam nevěřícně vykulil oči.
"Ano, tohle je již po páté, co jsme s vámi tenhle… ehm… problém měli. Nejvyšší stvořitel, jak jsem řekl, nám nikdy neřekne všechno. Až do teď jsme mysleli, že tohle se děje naší vinou. Že to je naše zkouška, že to nám se situace vymyká z rukou. Ano, vymkla se, ale ne tak, jak jsme mysleli. Rozdělili jsme vás, každého poslali jinam, po vaší smrti jsme každého dávali na jiné mise. Snažili jsme se, abyste se nepotkali, ale vy jste si vždycky našli cestu, jak se k sobě dostat, ať už tady, nebo na Zemi. Byli jsme tak přesvědčení o naší pravdě, že jsme neviděli, co je zřejmé. Skrytým záměrem Nejvyššího byl právě váš společný život. Musel nám to ukázat pětkrát, abychom pochopili, že to tak má být. Na vás dvou si vyzkoušel prolnutí světů. Chtěl vědět, jestli světlo a temnota mohou žít vedle sebe v lásce a harmonii." Muž se odmlčel. Adam na něj zůstal nevěřícně zírat. Ten blázen před ním mu právě oznámil, že celé tohle utrpení proběhlo úplně zbytečně?! Že ten parchant Tommyho utopil a rozdrtil o hladinu jen pro jejich blbost?!
"Dřív, než po mně skočíš a pokusíš se mi zpřelámat vaz, nech mě to dopovědět." Promluvil znovu, hlas zbarvený vlídným smíchem. "S Představeným druhé strany jsme o vás dlouho mluvili. Musíme svou chybu co nejrychleji napravit. Bohužel, tebe nahoru poslat nemůžeme, nepatříš do světla, byť jsi v lásce vzorovým přítelem, tvůj život patří podsvětí. Možná jsi ochoten pro Tommyho přestat se zabíjením, ukončit svou zločineckou činnost, ale nebudeš šťastný. Potřebuješ to k životu, protože takového tě On chtěl. Tommy si s tebou na všechno tohle zvykl a není pro něho těžké to přehlížet, ovšem on sám je velmi čistá duše. Nepatří sem, tohle místo není o lidech, jako jsi ty, ale o opravdových zrůdách, které tu převažují, trápil by se tady, navíc ani tohle místo jim nezabrání mu ublížit. Proto máš na výběr. Buď ho pošleme znovu na svět, na všechno tohle zapomene a bude moci žít nově, s čistým štítem, nebo dostane nové posmrtné tělo, ovšem bez křídel. Pak budete moci spolu čekat tady na nový život. Nemáme rádi, když musíme někoho privilegovaně poslat pryč, ale uděláme to, pokud si vybereš tuhle možnost." Adam nepotřeboval příliš času na přemýšlení.
"Malá otázka. Pokud půjde na zem, půjdu taky?" zeptal se.
"To bohužel netuším. Nejvyšší ti dal možnost rozhodnout o jeho osudu, ne o tvém." Adam krátce trochu zklamaně přikývl. Potom oznámil svou volbu. Muž za stolem se usmál a kývnutím jej vyzval k odchodu. Adam zamířil "domů". Lehl si na postel a tiše se usmál. Věděl, že si vybral správně.
Nestihl ani pořádně zamhouřit oči, když jej zavolal důvěrně známý hlas. Vstal a vyšel ven.
O pár minut později se na zemi narodila dvě miminka. Jedno hnědooké, druhé s očima barvy ledové modři…
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janimi Janimi | 3. července 2014 v 18:37 | Reagovat

Zaujímavo a pekne si to uzavrela ;-)

2 Zuzu Zuzu | Web | 3. července 2014 v 19:00 | Reagovat

[1]: Děkuji, jednou to neskončilo blbě :D

3 Karin Karin | 3. července 2014 v 20:40 | Reagovat

Krásnej konec moc děkují. :-D  :D

4 Katka Katka | E-mail | 2. června 2015 v 13:55 | Reagovat

Moc krásný příběh. Plný zvratů, lásky a děkuji, že to tentokrát skončilo alespoň trochu přiznivě. Nemám ráda smutné konce. :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama